Nechte sever přijít za vámi

úterý 5. listopad 2013 15:05

Asi trpím vrozenou nedůvěřivostí vůči všemu, za čím běží dav. Asi je to škoda, někdy tak objevím kvalitní věci se značným zpožděním oproti zbytku světa, a možná o mnohé přicházím. Kdoví, co by bylo udělalo Padesát odstínů s mým soukromým životem?

HypnotizérZe stejného důvodu mě celkem minula vlna severské detektivky. Všichni po ní šíleli, nebo ještě šílí, až je to nutně trochu podezřelé. Já si doteď pletu Stiega Larssona s Larsem Keplerem, takže nebudu tou nejpovolanější osobou pro toto téma, ale přece jen si dovolím v tom širokém moři upozornit na tři knížky. Jak totiž to své zpoždění v oblasti skandinávské literatury dobíhám, tři díla neohroženě zůstávají na pomyslných nejvyšších příčkách žebříčku.

Hypnotizéra jsem již ve zkratce hodnotila jako audio knihu. Přestože se mi stylem psaní ani kresbou postav ze začátku nezdála moc zajímavá, nyní svůj odsudek beru zpět. Částečně. Jinak je pravda, že Kepler chvílemi jako by charakterizaci postav trochu odbýval (například když mluví o pocitech Ericovy manželky poté, co ji Eric podvedl – v podstatě pouze klišovitě vyjmenuje několik adjektiv, suše jako psychologická příručka). Lepší je vlastně především tam, kde se o nic takového přímo vůbec nesnaží (příběh je ostatně velmi akční, postavy jsou neustále v pohybu, a jak víme, konání je také způsob charakterizace, a přinejmenším to pak nevypadá tak školácky).

Každopádně tato detektivka je víc než detektivka, je to dobře vystavěný román se vším, co k tomu patří. Styl je jakoby inspirovaný filmovými postupy (čímž by se také dalo vysvětlit to místy placatě působící vykreslování postav), zaostření na detail se střídá s rychlou akcí, reflexe s dějem. Kombinace zůstává průběžně celkem vyrovnaná, snad až na tu delší Ericovu retrospektivu.

Skočný přílivA Joona Linna mi nebyl zrovna sympatický, ale o to ani nejde, že. Konec konců třeba psychothrillery Gillian Flynnové vytrvale okupují nejvyšší místa prodávanosti a těší se u čtenářské obce obrovské oblibě, přestože všechny její postavy jsou vskutku nesympatické, neřekneme-li přímo odporné.


Skočný příliv jsem dočetla předevčírem a mám sklony poměřovat jej s Hypnotizérem, podobnosti by byly ovšem spíše povrchní (jako třeba žánr, filmovost literárního stylu, nebo že obě díla napsaly spisovatelské dvojice). Můžu to zkusit naopak – čím se liší?

Manželé Börjlindovi mají mnohaletou praxi v oboru filmových scénářů, tudíž všechny techniky jsou zde ještě výraznější, a také velmi organicky zapracované. Kromě toho je víc než zjevný jejich zájem o sociální témata. Jsou velmi dobře obeznámeni s realitou existence nejrůznějších vrstev společnosti, od bezdomovců až po státníky, a tyto znalosti v zápletce obdivuhodně obratně používají.

A vražda, jíž celý příběh začíná, je jednoduše působivá. U Hypnotizéra nejste na pochybách – to, co se tam na začátku odehraje, je nesmírně kruté a brutální. Úvodní výjev Skočného přílivu nemá s brutalitou nic společného. Čtete, a nevíte. Obrací se vám žaludek, dochází slova.

Světové krimipovídkySvětové krimipovídky vyšly před měsícem, díky reklamě o nich bylo hodně slyšet již přes léto. A zaslouženě. Maxim Jakubowski, editor sbírky, je rovněž autorem předslovu – dávno jsem nic tak skvělého nečetla, v podstatě je to kratší esej o současných trendech v žánru, malá fundovaná studie. Samozřejmě, reflexi ohledně nečekaně velké obliby, jíž se v posledních měsících těší severská detektivka, se taky nevyhýbá.

Dovedla bych si představit širší záběr, pokud jde o zastoupené země – třeba podívat se dál na východ Evropy (z nějakého důvodu mě okamžitě napadlo Arménsko a krevní msta, ačkoli o tom, jestli se toto téma vůbec objevuje v arménských detektivních příbězích, samozřejmě nemám tušení). Nicméně i to, co sbírka nabízí, stojí za to. Doporučení za mě: Francouzsko, Turecko, Kuba... Ale i ten sever, ovšem také něco jiného než ta dobře známá zvučná jména.

Kromě toho, ač se to může zdát směšné, ty Světové krimipovídky, snad pro tu obálku, ale určitě ještě víc svým rozsahem, mi tak nějak evokují dlouhé zimní večery, víte, jak si to člověk vždycky hned představí, ten krb, co nemá, a to houpací křeslo (taky ne).

A určitě by právě tato kniha taky byla krásným dárkem. Nechci strašit vánoci, ale ty nad námi ostatně tak jako tak už visí, takže proč ne. Podle nedávného průzkumu Češi kupují knihy jako dárek mnohem víc než zbytek Evropy. To je hezké prvenství. To bychom si mohli udržet.

Lenka Křížová

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Lenka Křížová

Lenka Křížová

Poznávám sebe sama skrze knihy, poznávám svět kolem sebe. Doufám, že se mi jednou splní můj velký sen a budu se možná živit psaním. Kdoví. Všechno je ve hvězdách :)

„Čteš-li knihu napoprvé, poznáš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáš starého.“

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy