Naše školy plodí citové mrzáky

úterý 27. srpen 2013 11:22

Jeden můj známý si nedávno postěžoval, jak je nespravedlivé, když se o dnešních dětech říká, že jsou drzé a líné, pořád jenom sedí u televize a pomalu hloupnou. Jeho dcery chodí do zájmových kroužků, jsou slušné a vychované a navíc jednoduše hodné. Na Facebooku se od něj každou chvíli objeví nová fotka, přáníčka a dárky, co pro něj děti vyrobily. A to vypadá opravdu dobře.

Jenomže kolik je takových rodin? Je tomu už pár let, co jsem opustila střední školu, ale dodnes se tam pravidelně vracím, popovídat si se svou češtinářkou. Bývalí spolužáci pro tuto výstřednost nemají pochopení, ale já jsem si s ní vždycky rozuměla a mám ji ráda. Díky ní vím taky z první ruky, že s dětmi to teď opravdu je těžší. Bylo by však směšné vinit pouze rodiče. Škola v tomto směru rovněž pořád směšně klopýtá.

Ve školeA já si pamatuji, že jsme měli několik skvělých učitelů, kteří pro svůj předmět hořeli nadšením a na začátku své učitelské kariéry – pokud tato dvě slova vedle sebe nepůsobí jako žert – si určitě dělali velké plány, jakým způsobem budou přistupovat k výuce a co nového do ní vnesou. Pak narazili na něco nečekaně tvrdého, nepružného, mrtvého – školní osnovy.

Mám pocit, že v zahraničí jsou na tom mnohem lépe, a že by to ani nemuselo vyžadovat moc úsilí, abychom i my udělali alespoň malé změny.

Četla jsem teď pohádku o neobyčejném klukovi. Je to vlastně příběh jak pro děti, tak i pro dospělé, a v Americe tuto knihu prý na některých školách začali používat v rámci vyučování. Když si přečtete anotaci, pochopíte proč. Vskutku dojemným líčením kluka, jenž se narodil se zdeformovaným obličejem, ukazuje potřebu opravdového kamarádství, ale i vlastní lidskosti a odvahy. Třída si knihu přečte a pak se o ní diskutuje. Nejedná se o literární rozbor typu „co tím chtěl autor říct“, ale spíš řekněme o morálku. Díky jednoduchému příkladu to žáci určitě nemají problém zvládnout.

To mě však pořád ještě tak moc neudivuje. Spíš některé věci z té knížky samotné. A můj silný pocit, že u nás nic takového ještě hodně dlouho neuvidíme. Ale těchto předpovědí bych se asi měla radši vyvarovat – je nutno býti optimistou a taky bych nerada křivdila těm několika vskutku snaživým učitelům a učitelkám, kteří denně obětují, co můžou, aby si z té školy každé dítě něco odneslo.

Znáte to určitě taky z amerických filmů. Žáci se rozdělí do dvojic a mají vypracovat projekt podle zadání. V této knížce zjevně dostávají podobný úkol hodně často. Třeba vyrobit model čehokoli z egyptské kultury, ať už by to byla sfinga nebo pyramida. Právě neobyčejný kluk, Auggie, přijde s nápadem postavit stupňovitou pyramidu z kostek cukru, pak to nastříkat barevným sprejem. Dítě má ohromnou fantazii, ale to se neprojeví, dokud nedostane příležitost.

Tyto modely pak lze vidět na výstavě, kam samozřejmě přijde většina rodičů. V sále je úplná tma a žáci převlečení za mumie nebo faraóny provází svou návštěvu s malou baterkou od jednoho výtvoru ke druhému. Jaké to pro ně muselo být dobrodružství! Proč nikdo nic takového nedělal s námi?

Neobyčejný klukKonec konců přinejmenším o tom, že by se mohl trochu předělat seznam povinné literatury, se mluví už déle. Stačilo by zbavit se toho pocitu, že všechno, co je ocejchované jako klasika, z učebnice v žádném případě nemůže vypadnout, a že věci, co vyšly před pěti lety, zase nejsou dostatečně ověřené časem, aby si zasloužily místo v osnovách. Já jsem četla Deník Adriana Molea, nynější generaci se třeba líbí Deník malého poseroutky. Třeba to z hlediska literárních dějin není žádné terno, ale takhle děti alespoň čtou – a když je bude čtení jedné takové knížky bavit, sáhnou pak po další.

Jsem zbytečně přemoudřelá?

Jednou nám naše angličtinářka, jež si obecně moc nebrala servítky, řekla, že ačkoli se obvykle tvrdí, že mládí je nejlepší věk, podle ní je to úplná blbost. „Řešíte spoustu absolutně bezvýznamných hloupostí, jeden pupínek ráno v zrcadle vás rozhází na zbytek dne. Půl roku se snažíte vylepšit si k pololetí známku z dějepisu, vůbec vám nedochází, že za pět let si na tu dvojku nikdo ani nevzpomene, úplná zbytečnost. A děcka jsou krutá, každý trapas dostanete vyžrat i s prémií. Jeden flek od jídla na špatném místě, jedna uštěpačná poznámka a máte zaděláno na neurózu po zbytek života.“

V něčem má pravdu. Jenže dospívající člověk jednoduše tápe. Kdo ho má usměrnit, pokud ne rodiče a škola? Pak by ale bylo zapotřebí škol, které se opravdu snaží o něco víc než jen co jim zákon káže.

Lenka Křížová

Lída V.Ono to není jednoduché:21:5627.8.2013 21:56:40
josef hejnaPředevším se to hezky čte.18:5627.8.2013 18:56:56
ZipNo, ono je to asi složitější15:4227.8.2013 15:42:47

Počet příspěvků: 3, poslední 27.8.2013 21:56:40 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Lenka Křížová

Lenka Křížová

Poznávám sebe sama skrze knihy, poznávám svět kolem sebe. Doufám, že se mi jednou splní můj velký sen a budu se možná živit psaním. Kdoví. Všechno je ve hvězdách :)

„Čteš-li knihu napoprvé, poznáš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáš starého.“

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy