„Půjdeš napřed...“

středa 21. srpen 2013 17:13

Najednou mi ta dvě slova připadají neskutečně smutná. Jak jinak vyznějí, když je čtete v příbězích rodin rozdělených holocaustem... Půjdu napřed, má nejmilejší, připravím pro nás místo a pak hned pošlu pro tebe.

A pak ti, co vědí, že už se nikdy neshledají, a přece tu lež opakují pořád dokola, aby se zachránil alespoň někdo: Jdi napřed, hned jsem u tebe. Nic se neděje. Tohle rychle přehřmí, do dvou, do tří měsíců se stejně vrátíme domů, uvidíš.

Už mě moc nezajímá, jak kdo z tématu holocaustu dokáže vytěžit v literatuře nebo ve filmu. Ať je to jakkoli strašné, už se to opotřebovalo. Ždímání emocí za pomoci jedné z největších tragédií v historii lidstva. Když už se o tom píše, mělo by to sloužit něčemu vyššímu.

Ztracená manželkaDítě ukazuje na matčino zápěstí, na vytetované číslo, značku koncentračního tábora, a bezelstně se ptá – co to tady máš, maminko?
A co řekne ona?
„Když jsem byla maličká, pořád jsem se ztrácela,“ vyprávěla jsem jí. „A tohle bylo moje poznávací číslo, aby policie vždycky věděla, kam mě mají vrátit.“

Tenhle kousek je z románu Ztracená manželka od Alyson Richmanové, což je zatím jediné dílo této autorky přeložené do češtiny. Richmanová se systematicky věnuje historickým tématům a s psaním rozhodně nepospíchá –nejdřív podrobný výzkum, sbírání materiálu, pak teprve vyprávění. Netýká se to však jenom suchých historických faktů, ale i osobních příběhů, lidských tragédií, nebo třeba i šťastnějších konců – všechno podle skutečnosti.

A v tomto bodě tato kniha hodně překvapí, nechci však opisovat něco, co vám stejně dobře prozradí i anotace.

„Dva doteky kůže si člověk pamatuje celý život – když se poprvé zamiluje a vezme milovanou osobu za ruku a když vás dítě chytí za prst. V obou případech jste k druhému připoutání navěky.“

Román nečekaným způsobem prolíná holocaust s motivy nově narozených dětí. Tato slova patří Josefovi, lékaři původem z Prahy, jenž byl také jedním z těch, co „šel napřed“ a pak už mu zůstaly jen oči pro pláč – v pohodlí a bezpečí svého nového amerického domova vzpomíná na ženu, jež miloval a opustil, sleduje neustále se prodlužující seznam obětí holocaustu a přitom si vytváří vlastní seznam – dětí, jimž pomohl na svět.

Ve druhé vypravěčské linii kniha přináší nervy drásající pohled do Terezína, kde se snaží přežít a snad dokonce vytvořit malý ostrůvek radosti Josefova ženaLenka. Řekla bych však, že předností tohoto románu je právě ten druhý pohled – těch, co se zachránili.

„Vím, že jsou mrtví,“ prohlásila bez obalu. Okamžitě jsem ten tón hlasu poznal: bez emocí, mechanický reflex člověka tváří v tvář nutnosti komunikovat. Odškrtávala nejnutnější body konverzace, jako by prstem odsunovala kuličky počítadla, nic víc.

DěťátkoJosef, v domnění, že jeho žena zemřela, se podruhé ožení, s pohlednou, křehkou Amelií, která nicméně tak jako on už nevěří v budoucnost a nic nečeká. Oba jsou tím, že přežili, vlastně svým způsobem vinni. Někoho nechali za sebou. Žijí s tímto vědomím. Ve stínu svého žalu, svých pochybností, úvah o tom, co by bylo, kdyby se tehdy dávno rozhodli jinak.

A tuto atmosféru, snahu a zároveň neschopnost zařídit si ve svobodě nový život, Richmanová zobrazuje ohromně. Obzvlášť Amélie – chvílemi působí jako děvčátko, dítě, co bylo svědkem něčeho příliš hrůzného na to, aby se to dalo pochopit. Je duchem nepřítomná. A přesto laskavá. Jejím srdcem nezmítají žádné vášně. Jen jakási tesklivá něha pro Josefa, jehož stíny jsou neméně temné, a pro děti, jež přece za nic nemůžou.

Ne každý má rád knihy, které hluboko zasáhnou, zneklidní. Tato k nim patří. V každém případě však stojí za přečtení. Není to prvoplánový romantický příběh, jak by se mohlo zdát. Richmanová si všímá bílých míst historie. Prozkoumává, klade neodbytné otázky a především – zanechává silné poselství. A to je důležité.

Lenka Křížová

MBubuAch...12:1322.8.2013 12:13:23

Počet příspěvků: 1, poslední 22.8.2013 12:13:23 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Lenka Křížová

Lenka Křížová

Poznávám sebe sama skrze knihy, poznávám svět kolem sebe. Doufám, že se mi jednou splní můj velký sen a budu se možná živit psaním. Kdoví. Všechno je ve hvězdách :)

„Čteš-li knihu napoprvé, poznáš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáš starého.“

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy