Ukáči, rákosníci, a černá kůže

úterý 18. červen 2013 17:40

Víte, proč se vlastně Vietnamcům říká rákosníci? Dočetla jsem se, že kvůli vzrůstu. Jsou nižší než rákosí, proto byli ve válce neviditelní.

O ukáčích jsem poprvé slyšela přednedávnem. Pozdě večer se mě hlouček lidí ptal na nejbližší otevřený podnik. Ideálně něco, kde „nekvasej ukáči”, řekli. Pochopila jsem celkem rychle, že mají na mysli příslušníky ukrajinské menšiny.

LondýnJsou to jenom slova. Je to špatné? Nechtějí sedět v hospodě s ukáči. Svobodná země. Já mám taky své předsudky. Založené na zkušenosti. Nepamatuji si, že bych za posledních pět let viděla slušně oblečeného cikána. Rákosníci mi nevadí, ale moc jim nevěřím; například to, jakým způsobem se dostanou k výslednému číslu, když mi účtují zeleninu nebo ovoce, mi připadá dost podezřelé. Ukáče nejspíš ani nerozeznám od jiných východoevropských etnik; jsou mi lhostejní.

Co já s tím.
Něco mě na tom štve.
Dnes ráno jsem cestou do práce viděla strašně, strašně tlustého člověka. Stál na kraji chodníku, asi čekal, nevím, ale byl tak tlustý, že jsem se styděla na něj pořádně pohlédnout – přitom je to jeho problém, že je tak tlustý, ne? Dítě by na něj hledělo úplně bez rozpaků. Dítě se zeptá. Mami, proč je ten pán tak tlustej. Mami, proč má tenhle černou kůži. Jo, a král je nahej.

Děti vychováváme, aby takové nebyly. Aby to neříkaly nahlas. Aby byly tolerantní. Učíme je snášenlivosti. Nevím, proč mi to najednou leží v hlavě. Možná jen a jen proto – že je to naučené. Člověk to v sobě nemá, je divoch, podezřívá a instinktivně se štítí všeho cizorodého. Když je v převaze, využívá toho. Nejsme zas tak krásné bytosti. Něco ve mně se vzdává. Něco s tím souhlasí.

HarriVloni vyšla hezká jednohubka, Dobré ráno, Harri, od nějakého celkem neznámého Stephena Kelmana. Příběh vypráví jedenáctiletý kluk. Černoušek z Ghany. Máte pocit, že to jedenáctiletý kluk taky napsal – působí to překvapivě autenticky. A je to plné dětských krutostí, bezelstných zel, roztomilých omylů a postřehů, jakých by se dospělý nedopustil. Tady s vážně nemocným kamarádem vyjednává o pravítko:

Dal mi ten inhalátor vyzkoušet. Bylo to hodně studený a mělo to divnou chuť. Hustý to bylo. Chtěl jsem, abych po tom mluvil jako robot, ale tentokrát to nefungovalo. Když Daniel Bevan umře dřív než já, můžu si vzít jeho pravítko. Plácli jsme si na to. Je naprosto boží, dokonce má v sobě i kalkulačku.

V Británii román způsobil pozdvižení, dočetla jsem se. A zas tolik to nepřekvapuje – příběh se dost zvláštním, neidealizovaným způsobem dotýká problému, který Londýn nějaký čas dost intenzivně řešil – ty série vražd, útoky nožem, konflikty nezletilých, pořád mladší a mladší oběti, motivy často nevyjasněné – nebo přinejmenším dospělým nebyly jasné. Já bych řekla, že si spíš někdo (dotyčný nezletilý) moc nedokáže uvědomit cenu života, nebo možná naši běžnou představu o „ceně života“ vůbec nesdílí. A já to docela chápu. Chápat, pravda, neznamená omlouvat.

Jako kdyby smrt ztrácela svou tragickou stránku. Ne úplně – když Harriho malá sestřička Agnes onemocní, Harri se opravdu bojí, že by mohla zemřít. Ale je to primitivní, v neutrálním smyslu primitivní starost o člena smečky. Cokoli je mimo ní, je mu docela lhostejné.

I ten vztah k Bohu se trochu scvrkává do staré, jaksi trochu obchodnické podoby. Kvůli Agnes se Harri chvíli snaží být poslušný – aby nerozzlobil Boha. Něco za něco, já budu chvíli hodný kluk a ty mi nevezmeš sestřičku. Jinak ho není zapotřebí. Svému malému světu Harri vládne sám.

SídlištěRád chodím na záchod vždycky potom, co tam mamka nalije savo. Savo tam dělá bubliny, takže máte dojem, jako byste čůrali na mrak. Na tuhle chvíli si toho vždycky hodně našetřím. A nikdo mi nesmí ten mrak spláchnout, dokud se na něj nevyčůrám. Říkám si, že jsem jako Bůh čůrající na svůj oblíbený mráček.

Je to plné dětských pověr, jako že nemůžete spolknout žvýkačku, protože vám polepí střeva a vy umřete, a určitě je to pravda, protože někomu takhle umřel strejda, a podobné věci. Do toho je každopádně pod kontejnerem schovaný nůž a Harriho starší sestra potajmu nese do prádelny krvavé oblečení – proč? Život na sídlišti je řízený jazýčkem vah, na jedné misce strach a na jedné síla.

Je to daleko, a je to blízko. Byli jsme jiní, když jsme byli děti? Já jsem nikoho nešikanovala, byla jsem na té druhé straně, svou svačinu jsem s příchodem do školy odevzdávala jisté Báře – byla přihlouplá, ale o hlavu větší a její pěsti byly dost přesvědčivé. Mně to ale vůbec nepřišlo nespravedlivé – a ona třeba i říkala, přátelsky jako na vysvětlenou, že její máma nepeče domácí koláče, tak by něco takového k svačině nedostala.

Trochu se mi zdá, že ta podivná lhostejnost získává navrch nad tou naučenou slušností, nebo, řekněme, civilizovaností. Něco je v tom děsivého, něco na tom téměř láká. Je to svět dětské logiky – sympaticky jednoduché. Smečka drží pohromadě. Cizí je nebezpečné. Přežije silnější.

A to říkám já, ironické, ne? Kdyby vládla tahle logika, nejspíš doteď nosím jídlo nějaké Báře a tady si ani neštěknu...

Lenka Křížová

ZipAsi to hodně lidí nerado slyší,15:1619.6.2013 15:16:25
MilanUniká Vám to podstatné.09:0719.6.2013 9:07:51

Počet příspěvků: 2, poslední 19.6.2013 15:16:25 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Lenka Křížová

Lenka Křížová

Poznávám sebe sama skrze knihy, poznávám svět kolem sebe. Doufám, že se mi jednou splní můj velký sen a budu se možná živit psaním. Kdoví. Všechno je ve hvězdách :)

„Čteš-li knihu napoprvé, poznáš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáš starého.“

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy