Vrozené sklony k násilí?

úterý 11. červen 2013 12:10

„V těch lesích děti hrávají divoké tajné hry.“ Protože nikdo neumí být tak krutý jako děti. V lepším případě otrhávat hmyzu nožičky nebo utopit kočku. A co když se tento občas až vědecky chladný zájem obrátí třeba k jinému dítěti?

Nejde o to, omlátit někomu hlavu o skříňku, nebo mu ukrást svačinu. Je něco, co je dokonale běžné snad v každé třídě, těžko se to dá sledovat a stejně těžko trestat. Totiž – v každé skupině dětí vždycky budou ty oblíbené, ty vyvolené, a ty řekněme méně šťastné, co to občas slíznou. A v tomhle podle mě holky úplně excelují.

Já jsem nebyla oblíbená, neměla jsem k tomu jediný předpoklad – hubená na kost, dost dlouho jsem se odívala do velkých károvaných košil, nosila účes ve tvaru helmy a k tomu brýle. Miniatura ošklivého kamionisty. Nikdo mě nešikanoval, ale taky bylo vyloučené, že bych se někdy mohla zapojit do některých aktivit, vyhrazených třídním hvězdám. Ty chodily do tanečních, já na házenou. Ony na dramatický kroužek, já na nudnou výtvarku. Ony řešily kluky z vyšších ročníků, já, z nedostatku lepších příležitostí, příští písemku z čehokoli.

Nikdo mě vysloveně nešikanoval, přestože jsem si denně většinou vyslechla pár vtipných poznámek k mému vzhledu. Ale věřím, že se toho děje víc. Dělo se i za mých školních let.

Ke svému obecně ne moc radostnému dětství se v myšlenkách moc nevracím, ale četla jsem teď knížku Ostré předměty, a zase se ledacos vynořilo. Nejen ta škola. Docela dost to vede k zamyšlení i o rodinných vztazích. Pokud máte sourozence, nejspíš vás ta kniha bude chvíli pronásledovat.

zle ditePříběh je v podstatě jednoduchý, anotace mě málem odradila. V tichém maloměstě se během několika měsíců stanou dvě velmi podobné vraždy. Dvě děvčátka, uškrcená. Vrah je neznásilnil. Uškrtil je a vytrhal jim zuby. Hm a možná ještě namaloval nehty…

Říkala jsem si, čtouc, že bude těžko napsat něco o této knize a neudělat z toho spoiler. Ale to bylo jenom tím, že jsem až do poslední chvíle byla přesvědčená, že vím, kdo je vrah. No, a mýlila jsem se. Kromě toho mi to pořád připadá, že o tom to přece nějak ani není, najít vraha. Mně třeba pořád napadalo, že bych tu knihu měla dát své matce, ať si ji přečte. Přitom jsem si úplně jistá, že by ji to do krve urazilo – nebo, v horším případě, zranilo.

Pokud hledáte skvělý thriller, tohle je ono. Má to skvělý spád, dostatek tajemství, a opravdu podivnou hlavní hrdinku. Vyřezává si slova do těla. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Prostě sebepoškozování. Celline se musí vrátit do míst, kde vyrůstala, aby napsala reportáž o vraždách. Nebyla tam osm let. Nechce ty lidi vidět a nechce přemýšlet o svém dětství – jenomže zopakuje se stará pravda, před minulostí stejně neutečeš.

Ta slova se mi strašně líbí. Ano, je to i trochu hnusné, ale to je asi typický rys celé této knihy – je to hnus a hrůza, od nichž přesto nemůžete odvrátit zrak. Já jsem to přečetla za večer a pak ve dvě v noci ležela při zapnutém světle a bála se usnout.

„Zdálo se mi, jak matka krájí jablko na tlusté plátky a krmí mě s nimi, pomalu a vlídně, protože umírám.“

Maminka se o nemocnou holčičku postará.

Je to zvrácené. Asi stárnu. Jednou během vysokoškolských studií, měli jsme s několika dalšími studenty pronajaté patro rodinného domu, a jednou se tam objevil chlápek, něčí známý, který po rozchodu se ženou neměl kde bydlet. Zdánlivě banální vzpomínka, přesto je to to jediné, co si z něj pamatuji – jednou mi vyprávěl, že když byl mladší, snesl v pohodě jakýkoli film nebo knihu, ať tam byly sebekrutější výjevy. Od dob, kdy se mu narodil syn, už to nezvládá. Něco se změnilo. Nekoukal ani na válečné filmy. Práh toho, co snese, se úplně posunul.

Můj práh zjevně taky, protože mě během čtení napadalo, že je to prostě zvrácené.
No, ale dočetla jsem. Hodná holka.

A teď těm z vás, co mají silný žaludek, říkám, klidně si to přečtěte.
A pak mi řekněte, jestli jsem jenom já nějak přecitlivělá.

Jenomže ani o to nejde. Tatínek si možná někde zakrývá oči rukama, aby se nemusel dívat na nějakou nečekaně brutální scénu ve večerních zprávách, a jeho synáček zítra ve škole vrazí spolužákovi kružítko do oka, a bude na to hledět spíš se zaujetím než s hrůzou.

Jsou nám sklony k násilí vrozené?

Lenka Křížová

Počet příspěvků: 1, poslední 11.6.2013 13:13:11 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Lenka Křížová

Lenka Křížová

Poznávám sebe sama skrze knihy, poznávám svět kolem sebe. Doufám, že se mi jednou splní můj velký sen a budu se možná živit psaním. Kdoví. Všechno je ve hvězdách :)

„Čteš-li knihu napoprvé, poznáš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáš starého.“

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy